Dětský pokoj, aneb realizace nesplněných snů

Dětský pokoj je moje oblíbená, leč občas záludná aktivita. Záludnost nehledejte v tajemných zákoutích a možných "schovkách". Je to mnohem jednodušší. Ona záhada je totiž často v rodičích.

Když mě dospělí osloví s přáním vytvořit dětský pokoj nebo se jedná o součást projektu celého domu či bytu, mnohdy předpokládají, že mi řeknou svou představu a je to.

Vždy je žádám, pokud je to možné, zeptat se nejprve dětí o samotě, jaký pokoj by chtěly, co by v něm nemělo chybět, co je baví, s čím si nejvíc hrají, jaké jsou jejich koníčky a oblíbené barvy.

Ty menší, kteří se mnou ještě nemluví, minimálně ne srozumitelným jazykem moc ráda pozoruji. Snažím se najít jakousi jejich esenci, radost, charakter a schopnosti.

V ten moment mám celkem jasnou vizi o tom, jak by měl pokojíček vypadat. Ve většině případů to trvá krátce, neboť přijdou na řadu rodiče, hlavně maminky, a ty mají představu často velmi odlišnou než dítě nebo já. Mluvím zde o dětech 2+. Těm menším se vžilo tak nějak utvářet pokojíčky pohlavně. To znamená barevně podle pohlaví. K nim se dostanu záhy.

Mluvme o těch větších, jejichž postýlka je již postel.

Stává se obvyklým jevem, že maminka nebo tatínek chtějí vtisknout do pokojíčku to, co sami chtěli a neměli. V žádném případě to není špatně. Sama jsem měla tři bratry a vím, co je to touha po vlastním kouzelném království.

Představy některých rodičů o nadýchaných baldachýnech, jednorožcích, baletkách nebo     auto-postelých je přeci jen někdy moc. Fialovo růžový pokoj se zlatou kovovou postelí, není glamour, ani luxus, ale kýč, pokud se decentně neuchopí.

Přitom láska k baletu, hudbě, autům nebo vesmíru, lze do interiéru pokojíčku zakomponovat mnoha zajímavějšími způsoby, než nálepkami na stěnách a židličkách ve tvaru princezniny korunky.

Hodně rodičů to již pochopilo a nezastává k mojí radosti ani pohlavní ráz pokoje. Naopak se hodně preferují neutrální teplé odstíny a neotřelé prvky, které budou praktické a vyhovující i v pubertě.

Pokud vytváříte pokojíček, měli byste myslet na to, že je to na velmi krátkou dobu oproti ostatním místnostem. Dětem se mění zájmy a vidění světa úměrně tomu, jak ho objevují.

Milují růžovou a za rok ji nemohou vystát a chtějí vše do žluta.

Proto, pokud chcete vyzvednou nějakou barvu, nedělejte to formou nábytku a vybavení, ale na stěnách a doplňcích, které snadno přemalujete nebo vyměníte.

Myslete na prostor, než něco napevno přivrtáte a nepůjde s tím snadno manipulovat. Takovým příkladem jsou herní prvky .

Myslete na praktičnost. Nejen z pohledu jednoduchosti úklidu pokoje. Spíš z uživatelského hlediska. Pokud si vaše dítě nejvíce hraje s plyšovými kamarády, nebudeme je vystavovat na poličky na stěnu, kam pro ně musí pokaždé lézt. 

Když máte malého čtenáře, nedáte mu do pokoje vysokou knihovnu, ale pokud prostor dovolí, nižší podélnou. To pro příklad.

Obecně by dětský pokoj, a to platí více než kdekoli jinde- možná ještě v jiné podobě v kuchyni, měl být rozdělen do zón.

Základní dvě jsou aktivní a odpočinková.

Aktivní rozdělme ještě na kreativní a pohybovou.

V aktivní zóně je místo, kde dítě tvoří. Kreslí, lepí, vyrábí, montuje, skládá atp. Potřebuje k tomu pracovní plochu a vše potřebné po ruce. Je to jeho dílna. Měla by být pestrá, podnětná, svěží a dobře organizovaná.

Pohybová část je nejméně náročná na vybavení. Nemělo by tam být téměř žádné. 

Je to místo, kde má možnost pohybu, trénování tance, kotrmelců a jiných činností. Na tu je dobré nasměrovat zrcadlo, kde se může při svých "opičárnách" sledovat. 

Pěkným předělem mezi aktivní a odpočinkovou částí je křeslo, malá pohovka nebo stan, kam se dítko schová, když si čte nebo si chce nerušeně hrát.

Takové místo slouží i jako společný prostor pro rodiče, kteří čtou před spaním pohádku, nebo přijdou na " návštěvu".

K odpočinkové části patří postel, menší stolek s lampičkou a nic moc navíc. Pokud máte úložný prostor pod postelí, patří sem oblečení a podobné věci. Rozhodně by tam neměly být hračky, knihy a cokoli, co podněcuje aktivitu.

Postel by měla být vždy u zdi s dobrým dohledem na dveře.

To je pokoj jedináčka, což je jednoduché. 

Dětský pokoj pro dvě a více dětí má stejné zóny, jen se musí více pracovat s prostorem.

Každý obyvatel má mít svou osobní odpočinkovou část, která poslouží mnohdy i jako jediný osobní prostor, kam nikdo jiný nezasahuje. Zde je opravdu důležité zvážit, co v pokoji musí být a co ne. 

Paradox je, že rodiny s více dětmi většinou disponují mnohem menším prostorem, než ty, které mají dítě pouze jedno.

Hledání řešení často mění dispozici bytu a na místě zůstává pouze kuchyň- také jsem to již zažila. Přišla jsem s nápadem, který nikdo nezvážil. Nakonec byly nadšené nejen děti, ale i rodiče, kterým vznikla nečekaně klidová zóna.

Pojďme ještě k miminkům. Popravdě, jim je jedno, jaký mají pokojíček. Jejich prioritou je láska, kontakt, příjem a výdej.

Miminkovský pokojíček je tedy ve výhradní režii dospělých.

Já tomu fandím. Užijte si radost z vytváření prostoru pro maličké stvoření a realizujte své fantazie. Jen buďte praktičtí ve výběru nábytku. Vyberte nábytek, který užijete i u většího dítka nebo zvolte levnější variantu vybavení.

V zásadě je prvních pár měsíců praktické mít dítě tam, kde spíte vy. Mimo postýlky by měl být hned vedle přebalovací pult vybavený vším, co pro obsluhu miminka potřebujete. Nesmí chybět ani pohodlné křeslo, kde se bude miminko krmit a chovat. K přebalovacímu pultu patří hodně tlumené malé světlo a ke křeslu košík nebo jiný úložný prostor na deku a nezbytnosti pečující maminky.

Zkrátka co nejvíce věcí na malém prostory, abyste jen sáhli a měli, co potřebujete.

Černá, bílá a jedna kontrastní barva v geometrických tvarech rozvíjí zrak miminka a jeho adaptace. Proto jako doplněk mimi pokoje volím často obrázky a vzory tapet nebo polštářků právě v těchto netradičních odstínech.

Důležité na tom všem je, vytvořit prostor, kde se dítě jakéhokoli věku cítí dobře.